Sydkystmaraton Greve 2013
Kamarád Houba se o něm zmínil poprvé na horách (kdy do startu zbýval necelý měsíc), a už ani nevím u jakého to bylo piva. Samozřejmě mi to nejdříve přišlo jako bláznivý nápad, kterými umí Houba bohatě zásobovat celé své okolí, ale postupem času, stoupající hladiny alkoholu a důrazné pobídky mojí ženy mně to tak šílené nepřišlo. No prostě- nakonec slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že pojedeme spolu. Později mi Houba ještě sdělil sladké tajemství, že tuto nabídku dal již přede mnou kamarádce Broskvičce, že nikdy v cizině vlakem nebyla, a že jede taky. Jaké to muselo být vnuknutí, protože nebýt právě jí, tak nemáme s Houbou na tento výlet snad jedinou obrázkovou vzpomínku neb jsme fotolajdáky.
Doba mezi dnem, kdy došlo k domluvě na život a na smrt, a dnem odjezdu byla vyplněna nepravidelným tréninkem, kterému nelze upřít snahu a chuť, ale spíše objem. Nakonec ale dobrá věc se podařila, kdy jsem si týden před závodem střihnul testovací deseti kilometrový běh, který dopadl nad míru dobře (osobním rekordem), takže jsem odjížděl s pocitem, že to nějak špatně nedopadne.
Cestu vám popisovat nebudu, pro nenádražáky toho moc nenabídla.
Co se týče samotného půlmaratonu dají se moje pocity shrnout následovně- na startu neskutečný vítr, zima a moře běžců, mezi kterými jsem sobě rovného hledal jen velmi těžko, a to i o několik věkových kategorií výše. Doba od příchodu do místa konání do samotného startu uběhla jako voda, vyplněna tradičními rituály, které se moc nehodí zde popisovat, o to víc je ale každý běžec rád, když proběhnou hladce a včas.
Na startu nás byla asi tak trojnásobná grupa než maratonců, já si způsobně vlezl až na chvost, abych nebyl hned na úvod smeten (fyzicky i psychicky). A fakticky jsem tam zůstal až do cíle. Úvodní pocit síly byl záhy vystřídán pocitem, že to bude spíš boj, než cokoli jiného- prudký, studený a hlavně nárazový vítr znepříjemňoval běh, jak jen mohl. Po krátkém boji však přichází první občerstvovačka, a na ní mnou oblíbená cola. Polykám několik lahodných, jaksepatří ledově vychlazených doušků, a pro prevenci hladu beru jakýsi bonbón velikosti i barvy třešně. Jaké je ale moje překvapení, když je zmrzlý na kost a chutná po pendreku! Rychlostí blesku letí ven a já doufám, že ta protivná chuť rychle zmizí. Naštěstí se tak děje a já jsem rád. Do dalšího občerstvení na 10. kilometru nic extra, pak to ale přichází. Stánek nebyl až na 10. kilometru, jak by být měl, ale cca o kilometr dříve, schován v zástavbě. Za chvíli jsem pochopil proč... Po občerstvení (cola, banán) jsem se krátkým podběhem dostal na cestu vedoucí až do nevidim pořád rovně, v pustině a hlavně přímo proti větru. Bylo to jak náraz do zdi! A teď odhadem 2 kilometry proti tomu? Cha, to se nemůže podařit... Dneska už to všichni víte, že to dobře dopadlo, ale já v tu chvíli moc nevěřil. Byly to možná moje nejpomaleji uběhnuté kilometry od té doby, co běhám. Na druhou stranu ten pocit, kdy se trať pak otočila po větru, byl k nezaplacení.
Po dalším občerstvení na 15. km se opět, stejně jako v Praze, dostavila bolest v kyčlích, která při své největší intenzitě v podstatě znemožňuje odlepit nohy od podložky. Ale to trvá jen chvilku, pak si tělo dá říct a běží dál. Navíc na 17. km čeká hned další občerstvení, kdy nohám několika cviky ulevuji. Kolem 19. km chvíli jdu, bolest sílí, ale pak to najednou jde a běžím, no spíše rychleji jdu, až do cíle. Kousek před cílem mě dobíhá Houba a ničí moje předsevzetí vezené z Prahy, že mně nesmí dát kolo. Jsem trochu naštvanej, na sebe, ale rychle počítám, že Houba musí mít slušný čas a rychle na něj volám několik povzbuzujících slov. Nevím, jestli je slyší, vypadá hrozně :-) A konečně cíl- poslední metry na tartanu jsou za odměnu, a těch několik povzbuzujících slov v dánštině taky jen tak nezapomenu. CÍL! Padám k zemi, nohy dost!
Ale hned vím, že to stálo za to! Začínají se vyplavovat endorfiny a já se přiblble usmívám, protože jsem to dal.
A že mě za tři týdny čeká to samé v Praze? V tuto chvíli špatná představa, ale ono to půjde.
Žádné komentáře:
Okomentovat