Pražský půlmaraton očima first runnera
Běžecká příprava byla zhruba od prosince ovlivňována neustále se vracejícími bolestmi v pravé noze, mým lékařským vzděláním indikováno jako namožená šlacha, na kterou nejvíc pomáhal klid. Což zase moc nepomáhalo mně, a to tím víc, čím se blížil konec března, a s ním termín závodu. I když nazývat to v mé souvislosti závodem je přehnané. Takže poté, co se v polovině března bolest znovu ozvala jsem stanovil taktiku "krokodýlího" tréninku, zaměřeném zejména na absenci jakékoli formy běhu, a spoléhajíc se na to, že to při závodě tak nějak vydrží. A nebudu vás napínat- závod noha vydržela bez nejmenších problémů, které však neminuly jiné části těla. Jako obvykle jsem tedy půlmaratonský víkend začal vyzvednutím startovních batůžků, letos tedy ve dvojnásobném než obvyklém množství, na což jsem si z domova vzal pomocníky- Šimona a Lotku. Oba dva mojí nabídku s radostí přijali, a když jsem jí podpořil slíbenou návštěvou Království železnic, bylo hotovo. Co se tedy týče prvního rituálu- tentokrát jsme dostali velmi solidní batůžky, které bylo možno vybírat dokonce ze šesti barev. Asi malý revanš za zdražení triček, která letos nebyla součástí balíčku a dala se přikoupit k registraci, což ji z (nejen) mého pohledu značně prodražovalo. Takže jedinou památkou na účast zůstane pouze batůžek, nepočítám-li samozřejmě medaili. A vlastně teď koukám na své zápěstí- ještě, mnou oblíbený, plastový náramek s vyrytým datem konání a výsledným časem. Ten mi totiž možná udělal asi největší radost. Ale dost už bylo omáčky- jde se na to hlavní! Den závodu přišel tak nějak jako každý jiný- v noci jsem spal jak zabitej, ráno pravidelná stolice, lehká snídaně, pusa od dětí a hurá na vlak. Matka dráha naštěstí měla pochopení pro pomaličku stoupající nervozitu, a nechala si své kratochvíle na jindy. Do Prahy jsme tedy dorazili včas, vyhledali jsme Honzu na autobusáku na Florenci (musel chudák ráno brzo ze Zplzně do Prahy pro číslo) a šli jsme k našim, aby tak nějak byl klid něco spolknout a připravit se na závod. Teď přijde nudná část pro všechny čtenáře, ale musím si udělat vočko u našeho doyena. Příprava na závod obsahovala přesně toto- vyholení okolí prsů pro lepší přilnavost nezbytných náplastí (bohužel jsem použil špatný model a pro příště jsem poučen používat náplasti vodopotovlhkovzdorné- na 5. kilometru už náplasti nebyly na svém místě), namazání všech třecích ploch jelením lojem (vlastní zkušenost zaručující kvalitu za rozumnou cenu, navíc po celou dobu bezchybně fungující) a navlečení jednotlivých vrstev tohoto oblečení (v pořadí zdola vzhůru)- boty adidas, ponožky Lasting Sox Running, spodky Jitex, 3/4 dámské elasťáky Cykloschein, tričko Moira, rolák Klimatex, tričko adidas, kontaktní čočky Dream (30 denní, levé oko -2,75 dioptrie, pravé -3,0), brýle Uvex (ztmavení 1 ze škály 5) a čepice adidas. Nakonec jen připevnit číslo a vzhůru na start. Pražská MHD naštěstí rovněž fungoval bez zjevných chyb, a tak nic nebránilo našemu včasnému dostavení se do startovního prostoru. Cestou se k nám na u Husa připojily obě mé švagřice jako členky podpůrného týmu. Na startu už probíhal čilý ruch, ale já už tradičně nenechal nic náhodě a mnou pečlivě nastudované materiály ze startovního balíčku předešly časovým kolizím. Tak už jen skočit na malou, do úschovny, znova na malou a nakonec do sektoru J, který nám byl přidělen na základě uvedeného času při registraci. Zde si dovolím pozvednout varovný prst všem v sektoru K, aby příště svůj očekávaný čas při registraci nezapomněli uvést, protože jim pak odpadne kontakt s mými ostrými, a pro některé dost vysoko orientovanými, lokty. Moje maličkost poněkud nadstandartních rozměrů se totiž v hustém davu špatně "předjíždí". Toť vše. Honza, jako jeden z nich, poučen na místě, ostatní si má slova snad vezmou k srdci. Ale to už nám zaznívá do uší ozvěna startovního výstřelu z ruky Nejvyššího, což zdaleka člověka nenakopne tak, jako ihned následující tóny Vltavy, při kterých člověka mrazí. Zažil jsem ten pocit už na podzim při " Mattonce", jen teď to bylo jaksi ještě silnější. Následuje 7 minut volné chůze do startovní brány, a já jen doufám, že se sem za 2 1/2 hodiny vrátím. Samotný závod už jen stručně, protože myšlenkové pochody na jednotlivých kilometrech snad nezajímají ani ty nejlačnější. 0-5 km v klidu a pohodě, zaměřeno na "nepřepálení" tempa, zjištění, co chronicky bolavá noha atd. Na občestvovačce jen lehké napití. 5-10 km překvapivě stále dobrý, jen ke konci píchání pod pravými žebry-naštěstí se podařilo rozdýchat a na občerstvení přibíhám v pohodě, dám si navíc dvě kostky cukru. Navíc následuje doping mávajícími švagřicemi (taky mávám) a kdesi za mnou se ztrácí pokřik "Štěpánka už běžela!". Fajn, díky... Ale to jsem už tak nějak tušil, protože mi Štěpka zmizela z dohledu hned na prvních metrech, a že bych jí někde předběhl bych si všiml a bylo by mi jí dost líto. 10-15 km po větru do Holešovic, charakterizovaných snad jen hrozným vedrem. Pocit stále výborný, i když jsem tolik kilometrů v jednom kuse nikdy v životě neběžel. Kousek před občerstvením začínám cítit trochu kyčle, ale co bych asi tak chtěl. 15-20 km OČISTEC- bolesti kyčlí se začaly kvapem zhoršovat, navíc protivítr na Rohanském nábřeží. Na 17. km fotí naši, za mnou pak letí mně již známé "Štěpánka je asi 10 minut před tebou, přidej". Je mi to jedno, jen si tak ve snách uvědomuji, že je na tom Štěpka nejspíš dost dobře. A v "Husákově tichu" přichází moment, kdy už se běžet prostě nedá. Následuje už pouze běh indiánský, naštěstí to jde a ten kousek už přece nějak zvládnu. 20-21.0975 km je nejkrásnější částí závodu- nohy se pod tlakem fandících lidí dávají opět do souvislého pohybu a já si to užívám. Není to žádný úprk, ale já jsem šťastnej jak blecha a v čase 2:37:20 hod probíhám cílem. Tam už si sotva docházím pro medaili a nohy vypovídají službu. Jen tak tak, že nepadám na zem. Ale je to jen chvilka, pak už vidím mávající Štěpku s Honzou a dělíme se o bezprostřední dojmy. Rychlá "resuscitace" čtvrtkami pomerančů cezenými přes dvě kostky cukru (fakt bomba!!!) a buchta od maminky mě dostávají zpět. Ještě velká gratulace od slečny v úschovně, pár slov se spolubojovníkem v převlékárně, právě si odstraňujícím nehet na pravém palci (uauaáááá) a rychle za podpůrným týmem. Opět neopakovatelné zážitky, gratulace a domluva, že nejlepší odměnou bude hamburger. Cestou se zastavujeme v Palladiu nechat si vypálit čas na adidas náramek (kupodivu tu není ani noha), najíst a domu. Z této doby si toho moc nepamatuji, protože jsem se celou dobu asi jen přiblble usmíval a nemyslel na nic. Takže závěr už jen pár slovy- zážitek neskutečný, výkon v podstatě očekávaný a návrat předem daný!
Žádné komentáře:
Okomentovat