Otevření rozhledny

  Kolikrát za život se vám stane, že v kraji vám nejmilejším vznikne něco tak úžasného, jako je rozhledna? A to dokonce z důvodu nikoli zištného , ale proto, aby jste na tu krásu lépe viděli?

  Dne 26. dubna 2014 se právě taková věc podařila- na vrchu Březák nedaleko Lbosína, nedaleko Benešova, nedaleko Prahy, byla po 5 letech usilovné práce mnoha lidí z blízkého i dalekého okolí otevřena nová rozhledna s poetickým názvem Špulka. Krásná, ztepilá, jak má být.

  Z rozhledny je kruhový výhled na zvlněnou krajinu Vlašimské pahorkatiny, Posázaví a Benešovska. Za obzvlášť příhodných klimatických podmínek lze zahlédnout i Krkonoše, ale rozhodně to nelze považovat za pravidlo - takových dnů bude do roka jen pár.

  K rozhledně lze pohodlně dojít z obce Lbosín, po naučné Ptačí stezce. Ta je doplněna několika zastaveními, která vytvořili žáci základních škol z okolí. Najdete jich zde celkem pět - z Petroupimi, Divišova, Chotýšan, Teplýšovic a Postupic. Děti si budou svá díla postupně dotvářet a zvelebovat, tudíž žádná návštěva této naučné stezky nebude stejná.

  Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří se na vybudování rozhledny podílely, protože to je něco, co tu zůstane i po nás, a bude sloužit všem k radosti a poznání.

Více informací o rozhledně najdete na jejích internetových stránkách. 

RETRO - Sydkystmaraton Greve 2013

Sydkystmaraton Greve 2013

Nejpovedenější akce prý bývají ty, které se neplánují. Pokud to tedy platí, tak výlet do Kodaně (Greve je její předměstí) na Sydkystmaraton byl tím pravým příkladem.

Kamarád Houba se o něm zmínil poprvé na horách (kdy do startu zbýval necelý měsíc), a už ani nevím u jakého to bylo piva. Samozřejmě mi to nejdříve přišlo jako bláznivý nápad, kterými umí Houba bohatě zásobovat celé své okolí, ale postupem času, stoupající hladiny alkoholu a důrazné pobídky mojí ženy mně to tak šílené nepřišlo. No prostě- nakonec slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že pojedeme spolu. Později mi Houba ještě sdělil sladké tajemství, že tuto nabídku dal již přede mnou kamarádce Broskvičce, že nikdy v cizině vlakem nebyla, a že jede taky. Jaké to muselo být vnuknutí, protože nebýt právě jí, tak nemáme s Houbou na tento výlet snad jedinou obrázkovou vzpomínku neb jsme fotolajdáky.

Doba mezi dnem, kdy došlo k domluvě na život a na smrt, a dnem odjezdu byla vyplněna nepravidelným tréninkem, kterému nelze upřít snahu a chuť, ale spíše objem. Nakonec ale dobrá věc se podařila, kdy jsem si týden před závodem střihnul testovací deseti kilometrový běh, který dopadl nad míru dobře (osobním rekordem), takže jsem odjížděl s pocitem, že to nějak špatně nedopadne.

Cestu vám popisovat nebudu, pro nenádražáky toho moc nenabídla.

Co se týče samotného půlmaratonu dají se moje pocity shrnout následovně- na startu neskutečný vítr, zima a moře běžců, mezi kterými jsem sobě rovného hledal jen velmi těžko, a to i o několik věkových kategorií výše. Doba od příchodu do místa konání do samotného startu uběhla jako voda, vyplněna tradičními rituály, které se moc nehodí zde popisovat, o to víc je ale každý běžec rád, když proběhnou hladce a včas.
Na startu nás byla asi tak trojnásobná grupa než maratonců, já si způsobně vlezl až na chvost, abych nebyl hned na úvod smeten (fyzicky i psychicky). A fakticky jsem tam zůstal až do cíle. Úvodní pocit síly byl záhy vystřídán pocitem, že to bude spíš boj, než cokoli jiného- prudký, studený a hlavně nárazový vítr znepříjemňoval běh, jak jen mohl. Po krátkém boji však přichází první občerstvovačka, a na ní mnou oblíbená cola. Polykám několik lahodných, jaksepatří ledově vychlazených doušků, a pro prevenci hladu beru jakýsi bonbón velikosti i barvy třešně. Jaké je ale moje překvapení, když je zmrzlý na kost a chutná po pendreku! Rychlostí blesku letí ven a já doufám, že ta protivná chuť rychle zmizí. Naštěstí se tak děje a já jsem rád. Do dalšího občerstvení na 10. kilometru nic extra, pak to ale přichází. Stánek nebyl až na 10. kilometru, jak by být měl, ale cca o kilometr dříve, schován v zástavbě. Za chvíli jsem pochopil proč... Po občerstvení (cola, banán) jsem se krátkým podběhem dostal na cestu vedoucí až do nevidim pořád rovně, v pustině a hlavně přímo proti větru. Bylo to jak náraz do zdi! A teď odhadem 2 kilometry proti tomu? Cha, to se nemůže podařit... Dneska už to všichni víte, že to dobře dopadlo, ale já v tu chvíli moc nevěřil. Byly to možná moje nejpomaleji uběhnuté kilometry od té doby, co běhám. Na druhou stranu ten pocit, kdy se trať pak otočila po větru, byl k nezaplacení.


Po dalším občerstvení na 15. km  se opět, stejně jako v Praze, dostavila bolest v kyčlích, která při své největší intenzitě v podstatě znemožňuje odlepit nohy od podložky. Ale to trvá jen chvilku, pak si tělo dá říct a běží dál. Navíc na 17. km čeká hned další občerstvení, kdy nohám několika cviky ulevuji. Kolem 19. km chvíli jdu, bolest sílí, ale pak to najednou jde a běžím, no spíše rychleji jdu, až do cíle. Kousek před cílem mě dobíhá Houba a ničí moje předsevzetí vezené z Prahy, že mně nesmí dát kolo. Jsem trochu naštvanej, na sebe, ale rychle počítám, že Houba musí mít slušný čas a rychle na něj volám několik povzbuzujících slov. Nevím, jestli je slyší, vypadá hrozně :-) A konečně cíl- poslední metry na tartanu jsou za odměnu, a těch několik povzbuzujících slov v dánštině taky jen tak nezapomenu. CÍL! Padám k zemi, nohy dost!

Ale hned vím, že to stálo za to! Začínají se vyplavovat endorfiny a já se přiblble usmívám, protože jsem to dal.
A že mě za tři týdny čeká to samé v Praze? V tuto chvíli špatná představa, ale ono to půjde.

RETRO - Pražský půlmaraton 2012

Pražský půlmaraton očima first runnera

Po trošku šíleném víkendu jsem nabral trochu sil, abych se s Vámi podělil o své dojmy z Pražského půlmaratonu.

Běžecká příprava byla zhruba od prosince ovlivňována neustále se vracejícími bolestmi v pravé noze, mým lékařským vzděláním indikováno jako namožená šlacha, na kterou nejvíc pomáhal klid. Což zase moc nepomáhalo mně, a to tím víc, čím se blížil konec března, a s ním termín závodu. I když nazývat to v mé souvislosti závodem je přehnané. Takže poté, co se v polovině března bolest znovu ozvala jsem stanovil taktiku "krokodýlího" tréninku, zaměřeném zejména na absenci jakékoli formy běhu, a spoléhajíc se na to, že to při závodě tak nějak vydrží. A nebudu vás napínat- závod noha vydržela bez nejmenších problémů, které však neminuly jiné části těla. Jako obvykle jsem tedy půlmaratonský víkend začal vyzvednutím startovních batůžků, letos tedy ve dvojnásobném než obvyklém množství, na což jsem si z domova vzal pomocníky- Šimona a Lotku. Oba dva mojí nabídku s radostí přijali, a když jsem jí podpořil slíbenou návštěvou Království železnic, bylo hotovo. Co se tedy týče prvního rituálu- tentokrát jsme dostali velmi solidní batůžky, které bylo možno vybírat dokonce ze šesti barev. Asi malý revanš za zdražení triček, která letos nebyla součástí balíčku a dala se přikoupit k registraci, což ji z (nejen) mého pohledu značně prodražovalo. Takže jedinou památkou na účast zůstane pouze batůžek, nepočítám-li samozřejmě medaili. A vlastně teď koukám na své zápěstí- ještě, mnou oblíbený, plastový náramek s vyrytým datem konání a výsledným časem. Ten mi totiž možná udělal asi největší radost. Ale dost už bylo omáčky- jde se na to hlavní! Den závodu přišel tak nějak jako každý jiný- v noci jsem spal jak zabitej, ráno pravidelná stolice, lehká snídaně, pusa od dětí a hurá na vlak. Matka dráha naštěstí měla pochopení pro pomaličku stoupající nervozitu, a nechala si své kratochvíle na jindy. Do Prahy jsme tedy dorazili včas, vyhledali jsme Honzu na autobusáku na Florenci (musel chudák ráno brzo ze Zplzně do Prahy pro číslo) a šli jsme k našim, aby tak nějak byl klid něco spolknout a připravit se na závod. Teď přijde nudná část pro všechny čtenáře, ale musím si udělat vočko u našeho doyena. Příprava na závod obsahovala přesně toto- vyholení okolí prsů pro lepší přilnavost nezbytných náplastí (bohužel jsem použil špatný model a pro příště jsem poučen používat náplasti vodopotovlhkovzdorné- na 5. kilometru už náplasti nebyly na svém místě), namazání všech třecích ploch jelením lojem (vlastní zkušenost zaručující kvalitu za rozumnou cenu, navíc po celou dobu bezchybně fungující) a navlečení jednotlivých vrstev tohoto oblečení (v pořadí zdola vzhůru)- boty adidas, ponožky Lasting Sox Running, spodky Jitex, 3/4 dámské elasťáky Cykloschein, tričko Moira, rolák Klimatex, tričko adidas, kontaktní čočky Dream (30 denní, levé oko -2,75 dioptrie, pravé -3,0), brýle Uvex (ztmavení 1 ze škály 5) a čepice adidas. Nakonec jen připevnit číslo a vzhůru na start. Pražská MHD naštěstí rovněž fungoval bez zjevných chyb, a tak nic nebránilo našemu včasnému dostavení se do startovního prostoru. Cestou se k nám na u Husa připojily obě mé švagřice jako členky podpůrného týmu. Na startu už probíhal čilý ruch, ale já už tradičně nenechal nic náhodě a mnou pečlivě nastudované materiály ze startovního balíčku předešly časovým kolizím. Tak už jen skočit na malou, do úschovny, znova na malou a nakonec do sektoru J, který nám byl přidělen na základě uvedeného času při registraci. Zde si dovolím pozvednout varovný prst všem v sektoru K, aby příště svůj očekávaný čas při registraci nezapomněli uvést, protože jim pak odpadne kontakt s mými ostrými, a pro některé dost vysoko orientovanými, lokty. Moje maličkost poněkud nadstandartních rozměrů se totiž v hustém davu špatně "předjíždí". Toť vše. Honza, jako jeden z nich, poučen na místě, ostatní si má slova snad vezmou k srdci. Ale to už nám zaznívá do uší ozvěna startovního výstřelu z ruky Nejvyššího, což zdaleka člověka nenakopne tak, jako ihned následující tóny Vltavy, při kterých člověka mrazí. Zažil jsem ten pocit už na podzim při " Mattonce", jen teď to bylo jaksi ještě silnější. Následuje 7 minut volné chůze do startovní brány, a já jen doufám, že se sem za 2 1/2 hodiny vrátím. Samotný závod už jen stručně, protože myšlenkové pochody na jednotlivých kilometrech snad nezajímají ani ty nejlačnější. 0-5 km v klidu a pohodě, zaměřeno na "nepřepálení" tempa, zjištění, co chronicky bolavá noha atd. Na občestvovačce jen lehké napití. 5-10 km překvapivě stále dobrý, jen ke konci píchání pod pravými žebry-naštěstí se podařilo rozdýchat a na občerstvení přibíhám v pohodě, dám si navíc dvě kostky cukru. Navíc následuje doping mávajícími švagřicemi (taky mávám) a kdesi za mnou se ztrácí pokřik "Štěpánka už běžela!". Fajn, díky... Ale to jsem už tak nějak tušil, protože mi Štěpka zmizela z dohledu hned na prvních metrech, a že bych jí někde předběhl bych si všiml a bylo by mi jí dost líto. 10-15 km po větru do Holešovic, charakterizovaných snad jen hrozným vedrem. Pocit stále výborný, i když jsem tolik kilometrů v jednom kuse nikdy v životě neběžel. Kousek před občerstvením začínám cítit trochu kyčle, ale co bych asi tak chtěl. 15-20 km OČISTEC- bolesti kyčlí se začaly kvapem zhoršovat, navíc protivítr na Rohanském nábřeží. Na 17. km fotí naši, za mnou pak letí mně již známé "Štěpánka je asi 10 minut před tebou, přidej". Je mi to jedno, jen si tak ve snách uvědomuji, že je na tom Štěpka nejspíš dost dobře. A v "Husákově tichu" přichází moment, kdy už se běžet prostě nedá. Následuje už pouze běh indiánský, naštěstí to jde a ten kousek už přece nějak zvládnu. 20-21.0975 km je nejkrásnější částí závodu- nohy se pod tlakem fandících lidí dávají opět do souvislého pohybu a já si to užívám. Není to žádný úprk, ale já jsem šťastnej jak blecha a v čase 2:37:20 hod probíhám cílem. Tam už si sotva docházím pro medaili a nohy vypovídají službu. Jen tak tak, že nepadám na zem. Ale je to jen chvilka, pak už vidím mávající Štěpku s Honzou a dělíme se o bezprostřední dojmy. Rychlá "resuscitace" čtvrtkami pomerančů cezenými přes dvě kostky cukru (fakt bomba!!!) a buchta od maminky mě dostávají zpět. Ještě velká gratulace od slečny v úschovně, pár slov se spolubojovníkem v převlékárně, právě si odstraňujícím nehet na pravém palci (uauaáááá) a rychle za podpůrným týmem. Opět neopakovatelné zážitky, gratulace a domluva, že nejlepší odměnou bude hamburger. Cestou se zastavujeme v Palladiu nechat si vypálit čas na adidas náramek (kupodivu tu není ani noha), najíst a domu. Z této doby si toho moc nepamatuji, protože jsem se celou dobu asi jen přiblble usmíval a nemyslel na nic. Takže závěr už jen pár slovy- zážitek neskutečný, výkon v podstatě očekávaný a návrat předem daný!

RETRO - Novoroční běh 2012

Novoroční běh 2012

Vloni to začalo předsevzetím, letos rovnou činem- Novoročním konopišťským během.
Trať vedla kolem velkého rybníka pod samotným zámkem, start byl přímo za přírodním amfiteátrem a bylo možno zvolit mezi jedním či dvěma okruhy (2,7 či 5,4 km). Vzhledem k již probíhající tréninkové fázi jsem zvolil distanci delší.
Počasí bylo spíše podzimní (+8 stupňů, zataženo, občasný déšť), povrch tomu odpovídající- blátolist. Účast byla hojná, zejména atleti přijeli snad všichni, některé už jsme znali i z loňského Běhu kolem Paperáku. Z toho bylo jasné, že se na trati záhy po startu ocitneme se ženou sami. To se také stalo, ale pouze na chvíli, jelikož se zdálo, že ženě sedla silvestrovská oslava méně než mně, nasadil jsem ostré tempo a nechal ji za zády, spřádajíc plán na odvetu po podzimní porážce na "Mattonce". Běželo se výborně, systematický trénink založený na zkušenostech a radách Houby zřejmě nese první ovoce. Občas sice nastaly potíže při překonávání rozměklých úseků, kde jsme my, těžkoatleti, bojovali takřka o život. Naštěstí tempo vydrželo, a do cíle jsem dorazil ve své kategorii třetí od konce v čase 32:11 min, ale hlavně necelou minutu před Štěpánkou, z čehož jsem měl skutečnou radost. Aby si někdo nemyslel, že jsem nějaký necita, na ženu jsem čekal v cíli s velkou gratulací, že jsme zvítězili nad leností a gaučinkem.
Spokojeni jsme tedy byli nakonec oba, a v hlavách už pomalu spřádáme plán na start v závodě Vlašim- Blaník- Vlašim o délce 15 kilometrů, s výběhem na bájnou horu. Závod se koná 14. ledna od 10:30, což koliduje s naším odjezdem na hory, budeme se tedy rozhodovat na poslední chvíli, hlavně vzhledem k počasí a podmínkám. Ale láká nás to. Tak držte palce, ať to vyjde, já vám tu pak zas sdělím pár postřehů, a že jich asi bude...

První letošní výběh, na půlmaraton jen fandit...

Když nepočítám lednový ojedinělý, tak včera proběhl první letošní výběh.

A byla to dřina neskutečná, přitom jsem se nepřehoupl ani přes 5 kilometrů. Ještěže jsem už na podzim tušil špatnou jarní formu a nepřihlásil Pražský půlmaraton! Zima přitom byla na trénink více než ideální, ale veškerou snahu zhatilo chatrné zdraví, kdy jsem se snažil nemoc přechodit, což se mi pochopitelně vrátilo i s úroky a postavení mimo hru se protáhlo na dva měsíce.

V sobotu tedy vyrazím jen k trati jako fanoušek, po dvou absolvovaných ročnících to bude myslím i příjemná změna ;-)